Blog Marie Dufkové

Dva dny prášilo stříbro...

a najednou, skokem, BYLO SVĚTLO. Lidé sevření mrazem spěchají a zakukleně se usmívají. Sdílení. A setkávání: s živočišně radostnětemným, ale přesto nebo právě proto emocionálně silným uměním na vernisáži Josefa Hapky. S bývalými spolužáky: pohled kukátkem zpět do minulosti, která na chvíli ožívá, neboť všichni jsme stále stejní. Se světem mých berušek tisíctečkovaných na plese: žízeň po životě a naděje. Protože ještě nepřišly pády, jenom klopýtnutí. A myslíš si: jak zařídit a kde, aby to tak i zůstalo...

« Zpět na blog